Co je kýč – obecný pohled
Neexistuje jedna univerzální definice kýče, na které by se všichni shodli.
Právě proto je téma kýče v umění tak zajímavé a často i kontroverzní.
V nejširším smyslu bývá kýč označován jako tvorba, která se snaží líbit za každou cenu. Pracuje s prvoplánovou emocí, známými motivy a snadno čitelnou estetikou. Často vyvolává okamžitý pocit krásy, nostalgie nebo dojetí, ale bez hlubší vrstvy či osobní výpovědi.
Za typické znaky kýče bývá považováno:
- přehnaná líbivost,
- opakování známých motivů,
- snadná srozumitelnost,
- silná emoce bez většího obsahu,
- absence originality nebo autenticity.
Názory známých autorů a teoretiků
Milan Kundera
Milan Kundera popsal kýč velmi radikálně:
„Kýč je absolutní popření hovna.“
Tím chtěl vyjádřit, že kýč ukazuje svět pouze jako krásný, čistý a harmonický. Vylučuje vše nepříjemné, bolestivé nebo lidsky nedokonalé. Podle Kundery je kýč obraz světa bez konfliktu a bez pravdy.
Clement Greenberg
Americký kritik umění Clement Greenberg vnímal kýč jako mechanickou a povrchní tvorbu určenou masám.
Podle něj:
- kýč kopíruje již existující styly,
- nesnaží se hledat nic nového,
- spoléhá na jednoduchý efekt a okamžitou reakci diváka.
Greenberg považoval kýč za opak skutečného umění a avantgardy.
Theodor Adorno
Filozof Theodor Adorno spojoval kýč s kulturním průmyslem.
Tvrdil, že:
- kýč vzniká hlavně proto, aby se dobře prodával,
- je bezpečný a nenáročný,
- nepokouší se člověka znejistit ani přimět k hlubšímu přemýšlení.
Podle něj jde spíše o produkt spotřeby než o autentickou tvorbu.
Dnes už mnoho autorů nevnímá kýč tak jednoznačně.
- emoce nejsou problém,
- dekorativnost sama o sobě není špatná,
- líbivost automaticky neznamená nekvalitní umění.
Moderní pohled často říká, že:
Za skutečný problém bývá považována hlavně neupřímnost a absence autenticity.
Mnoho současných autorů proto tvrdí:
„Kýč nevzniká tím, že je obraz hezký.
Kýč vzniká ve chvíli, kdy přestane být pravdivý.“Nebo:
„Kýč začíná tam, kde autor přemýšlí více o tom, co se bude líbit, než o tom, co chce skutečně sdělit.“
Můj osobní pohled
Já osobně vnímám kýč ve chvíli, kdy obraz začne být až příliš sladký, jako cukrová vata.
Když příliš tlačí na efekt nebo na agresivně výraznou paletu barev.
Nemyslím si ale, že je hřích, když se lidem líbí hezké věci.
Člověk přirozeně reaguje na:
- barvy,
- světlo,
- atmosféru,
- harmonii,
- emoce.
A právě proto je hranice kýče tak subjektivní.
Pro někoho může být určitý obraz hluboký a silný.
Pro jiného už může být „moc“.
Na druhou stranu dnes existují i díla současného konceptuálního umění, která splňují téměř všechny definice „vysokého umění“. Šokují, vyvolávají diskuzi, jsou originální, autentická a bourají zavedené hranice.
Jedním z nejznámějších příkladů je dílo italského umělce Maurizio Cattelan s názvem Comedian , obyčejný banán přilepený lepící páskou ke stěně, který byl vydražen za miliony dolarů.
A právě tady si člověk začne pokládat zajímavou otázku.
Ano — takové dílo může být konceptuálně silné.
Může být autentické.
Může otevírat debatu o hodnotě umění, trhu nebo společnosti.
Ale upřímně…
Kdo by si něco takového chtěl skutečně pověsit doma na stěnu?
Možná právě někde mezi tímto extrémem a prvoplánovou líbivostí vzniká prostor, kde si každý člověk hledá vlastní hranici toho, co pro něj umění znamená.
Mnoho obrazů, které lidé milují, bývá částí odborné scény označováno za kýč. Naopak některá uznávaná současná umělecká díla mohou na běžného diváka působit chladně nebo nesrozumitelně.
Petr Melecký